Březen 2007

real dream

25. března 2007 v 13:35 | Sue |  Šepot příběhů
Je jen jedno místo, kde se scházejí mrtví, andělé a démoni.Kráčim po hřbitově, když dojdu až na místo, u kamenného anděla, pod kterým sedávám.Tam leží obálka a v ní si mi zanechal vzkaz.Tak jasný až na chvíli přestanu dýchat a jedna má slza ukápne na žiletku v mé ruce, kterou si mi zanechal...Vim, co to znamená.Utíkám za tebou, slzy mi smyvají make-up a pod oči se mi tovří velké černé kruhy.Hledám klíče, když si všimnu, že jsou dveře pootevřené...Už je pozdě...Přesto vtrhnu do koupelny, na podlaze uvidim použitou žiletku a tvé bledé bezmocné tělo, jak leží ve vaně, v tvé krvi...Po stěně stékají kapky krve z nápisu MILUJI TĚ...Otevřu oči, po dlouhé době se nadechnu, srdce mi divoce buší, utřu si slzy, kouknu vedle sebe....a vidim jak vedle mě spokojeně spíš...
Sue

About me..

25. března 2007 v 12:24 | Memory |  O stínách našich duší
Možná vás tohle trochu vyděsí.Možná už sem nikdy kvůli tomuhle nepřijde.Ale taková byla včera m,oje nálada.Tohle je o mě.Celé jen o mě a o tom jak se cítím.
Jako loutka,
co udělá vše.
Jako služka,
práci zaprodaná duše.
Po mně zbude jen vzpomínka,
možná ani to ne.
Budu jen ta hodná holka,
co pomůže a pochvalu dostane.
Ne,pro mě je těžké žíti,
mě nebaví naději míti.
Vždy slyším:,,Počkej,pak dobrý to bude.´´
všas jen čas promeškaný a pár slz mi zbude.
Jen zklamání že zas štěstí nepřišlo,
zas mou osobu mlčky obešlo.
Touha po smrti je silnější,
co myslíte si je vedlejší.
Mé představení skončilo,
snad vás pobavit stačilo.
Třeba jednou vzpomenete na děvče jménem Memory,
co měla svou duši a svou žiletku jako svoje úspory.
Ne,nehodlám se zabít.Bohužel.Nejsem slaboch,který by se bál smrti.Mou touhou je ochutnat pocit smrtícího obětí.Jsem blázen?To my všichni.Akorát jsem třeba jiný než vy.Proč se teda nezabiju a nepřestanu vás deptat svýma depresivníma kecama?jsem slaboch v tom že se bojim že ublížim lidem.A to bych možná ublížila.Rozhodla jsem se napsat něco o sobě.Nebudu psát o své oblíbené barvě ani co poslouchám.Většinou si to můžete odvodit z toho co se dávám nebo tak.Jen ve zkratce vám chci zkazit představu o té milé dívce jakou znáte.O mě.
Snažím se pomáhat lidem.Ne kvůli tomu abych od nich slyšela díky,ani kvůli nějakýmu vnitřnímu uspokojení,ale abych viděla kousek úsměvu na jejich tváři.Nesnášim přetvářku a přece nosim svou masku.Nosim ji všude.Usměvavá maska spokojené holčičky.Myslíte že někdo tuší v mém okolí že mám problémy?A když už nějaké mám myslíte že to berou vážně?Ne.Víte proč?Protože tak velký problémy to asi nebudou když je tak usměvavá a spokojená.Když večer onu masku odkládám propukám v pláč.Neb maska chrání i mě samotnou před sebou.Nedokážu před lidma projevovat smutné emoce.Nejde to.Když už něco takového nastane,je to znamení že na mě padá vše co může i to co nemůže.Jen jedna osoba vždycky ví jak se cítím ač ostatní mě vidí se slunou tváří.Eliška.
Důvěra?To slovo neznám.Nevěřím ani Elišce.Ne,myslím že se za ti nezlobí,protože ví,že to nedokážu.Nevěřím ani svojí vlastní rodině a už vůbec ne sobě.Lidé mě zradili a podtrhli a to důvěřivý stvoření co ve mě bylo umřelo.Odešlo navždy pryč.
Zatrpklost.Nad sebou,nad světem,nad lidma.Jsem taková.A někteří už ví,že mě z tohohle stavu nedostanou.možná to bude znít bláznivě,ale občas se ráda topím v depresi.
Láska?Rovná se bolest.Nevěřim v romantiku a ni na prince na bílém koni.Ani v lásku navždy.Nic takového neni.A pro mě už vůbec ne.Vždy přijde kluk který mě okouzlí tím jak si rozumíme a myslíme stejně.A přec tomu tak není.Protože já mu otevřu své srdce a dám mu ho.Ale on mě odkopne jako loutku s kterou zabil nudný čas.Nepřehánim.Tak to bylo vždy.
Přátelství?Pár přátel mám.Ano,ale i toho se bojím.Bojím se že za tím úsměvem si myslí jak jsem hloupá a žeru jim jejich hrané přátelství.Prostě lidem nevěřim.
Optimismus.Ach léta kdy jsem si řikala že vše bude dobrý,třeba budu štastná,třeba nějakej kluk mě bude milovat vypršela tak před rokem.Ne.Prostě jsem zatvrzelý pesimista.A ten úsměv kterej házim na tenhle svět je maska.Nebo spíš jen snaha potěšit své přátele.Málokdy je je projevem mé radosti a upřímný mému srdci.
Nenávidim nespravedlnost,namyšlenost,povýšenost,aroganci a přílišné sebevědomí.A taky lidé kteří jsou takoví a setkají se se mnou si vyslechnou řadu úpoznámek a posměšků,které je aspoň na chvilku srazí na kolena.A víte co?mě to těší...jo jsem zlá.Ty lidi kteří se tak chovají nemám ráda a vždy je s radostí ponížim a ukážu jim že dokážu být silnější.Nenávidim lidi.myslím tim lidi jako celek.Je to jen tupá smečka která dělá co se jí řekne a nechá si vše líbit,hlavně když můžou žít.
Možná se vám zrovna nelíbilo co jsem napsala,ale zravna jsem taková.Nikdy jsem o sobě neuměla psát.A nikdo o mě ani nepíše.Nestojím ani za vzpomínku a já to vím.Vlastně mi to nevadí.t¨Steně tu nemám co dělat.Já se vlastně ani neměla narodit.M8ma mě málem potratila.Už to je pro mě menší důkaz že tu nemám co dělat.A narovinu.Je mi jedno co si myslíte,ale já život nenávidím.
Malý citátek a trocha filozofie na závěr:Život je jen parodie,která nás rozpláče.
Včera večer jsem přemýšlela jestli je to smrt co nás zabíjí.A došla jsem k tomu že nás nezabije smrt ale žiot sám.Z toho pro mě vyplynulo toto.
Život je jen schyzofrenik co svému druhému já,které nás zabije,říká smrt.

Kvůli lži...

23. března 2007 v 21:50 | Memory |  Doušky poezie
Na krku děvčátka,
z provazů vázaná,
přítulná oprátka,
pěčlivě svázaná.
Na stromě,na louce,
houpe se jeho spása.
Ve větru vánice,
umřela její krása.
Na kolena padl před ni,
u svého oběšeného anděla.
Myšlenka na smrt hlavou se honí,
první polibek,pohled,jak se poprvé se zarděla.
Vzpomíná na ráj ve svém srdci,
na chvíle plné lásky.
Došla až sem,ke svému konci,
ve větru tančí jí vlásky.
Pro jednu pomluvu,pro jednu lež,
houpe se na oprátce,lži uvěřila.
Rozkřikla se:,,Navždy pryč běž!´´
Pro něho od ní poslední slova.
Dýka projede srdcem,
za ní,za svou nevinnu.
Je svého života soudcem,
pro sebe rozhodl smrt a vinnu.

velmi špatná nálada :(

23. března 2007 v 17:58 | Sue |  O světě vzpomínek
Včera sem se zase pohádala s matkou…půl hodiny na mě řvala, hrůza…a jenom kůli tomu, že sem si šla k Terry pro džíny, že sem nepřišla rovnou domů, že pokud ví, tak tento týden se nebudu nikde flákat. Prostě hrůza. Po tváři mi tekly proudy slz a já sem nemohla nic říct, bylo by to zbytečný, tak sem tam jenom brečela…ani usnout sem nemohla…
Důsledky této hádky: až do úterý mám zaracha ( a dneska sme měli sraz se základkou…) :(
Což znamená, že celý víkend tu budu tvrdnout a nudit se…bezva…
Ani ve škole mě to dneska nebavilo, sem z toho byla celá ňáká přejetá…prostě nálada na nic, chjo…A to sem dneska ráno zapla náš společný počítač ( my jich máme trochu víc) a zjistila sem, že tam nejede internet…hned mi bylo jasné, že nám ho naši odpojili… :( no ale pak sem si zapla svůj laptop a tam mi fungoval…aspoň něco, je sice trochu (víc) pomalejší, ale můžu bejt ráda aspoň za to…ale nemusela by mě furt bolet hlava, to bude asi tím počasím bo co…Ještě, že mám ty HIM, docela hodně mi pomáhaj…no asi si dám ještě něco dobrýho, naučim se další lekci finštiny, udělám si obal na tu moji mp-trojku a pak se uvidí, je tam vlastně dneska Ulice, tak to se asi budu koukat, snad budou dávat něco dobrýho i večer, no nějakou zábavu si ještě vymyslim pro případ nouze…Prádlo už sem pověsila, jak sem měla, tak je snad všechno oki, máti naštěstí příjde až večer, páč má dneska meeting, nebo něco takovýho.
No tak já se asi vrhnu na ten svůj program, abych se náhodou nenudila, otec si šel lehnout, takže zatím pohoda, doufám, že to vydrží celý víkend, jééé teď sem si vzpomněla, že v neděli přijede Danka (není to Memory, ale moje teta, říkám ji jménem, protože to ještě není taková vykopávka, kterou si představíte pod názvem teta. Jí je totiž 30 :)) no ale pejsky s sebou mít nebude, protože tenhle týden měla hodně práce a nechala je u babičky v Ostravě :( no co se dá dělat, snad se nebudu nudit.Koukám, že sem se dneska zase rozjela, no aspoň si počtete :)
Sue

Jmeno-neni-dulezite

22. března 2007 v 19:51 | Memory |  Jiné smutné duše
Tak jsem se zas rozhoupala.Jistě víte,ale možná nevíte,že tato rubrika je pro lidi z jiných blogů.Píšu tu o nich,o jejich blogu a hlavně jim věnuju kus básně.Dneska jsem se rozhodla věnovat svůj čas Jmenu-eni-dulezite.
Všichni ho známe.A kdo ne,má obrovskou smůlu.Je jako rytíř na bílem koni.Takový blogový princ.Opravdu nepřehánim.Kdo ho zná,dá mi za pravdu.Je schopen i ve své největší duševní bídě povstat a pomoc nemocné duši.Poskytnou pár milých slov.Měla bych něco napsat o něm.Ale popravdě bylo by to rouhání snažit se popsat jeho nitro.Neodvážila bych.Hlavně nenacházim slova.Ano..samotnou mě to překvapilo.Nikdy mi nešlo popsat něčí duši,osobu,a to už vůbec nemluvim a povídání o sobě.Ale vždy jsem napsala aspoň něco.Však tady nemůžu...snad časem
Blog:Jeho stránečky jsou věru zvláštní.Ale v dobrém slova smyslu.Heh zas nenacházím slova.Ani nemůžu napsat co se mi nejvíce líbí..třeba kterej článek.To opravdu nejde.Vždy je v tom taková procítěnost..nejde to..ale jediné co dnes můžu udělat a co bych chtěla udělat je věnovat této duši báseň.Není z mých nejlepších,ale je ze srdce upřadena a s upřímným přátelstvím sepsána.
Bůh dostal ideu,
že stvoří bílou růži.
Však proč by to měla být žena,
když může ji věnovat muži.
Tak vznikla duše,
co smutek píše.
S bílou růží,se svou duší,
přijde na pomoc tobě.
Skrytá identita,
nepátrej po jeho osobě.
Pocta duši,
bílé růži.
Pocta příteli,
skrytému muži.
Drahý příteli,ani modlidba na mých rtech s tisícerými díky nevyjádří moji vděčnost...ale i přes to..Děkuji

Nový nájemník :)

21. března 2007 v 20:49 | Sue |  O světě vzpomínek
Ahoj....
Vůbec nevim, co mám na úvod říct...jak už vám sdělila Memory, jsem nový nájemník tohoto blogu :)
No, abych to vysvětlila, mám svůj blog, ale jaksi se o tom dozvěděl můj otec,no a zjistil, že občas kouřím a podobně...což znamená, že mi je ten blog na nic :( protože si musim pořád dávat pozor na to, co píšu (a to je docela problém) A tak mi milá Memory nabídla její území...a já přijala (alespoň zatím) :)
Někteří z vás už možná můj blog navštívily, (a já jim děkuju) ale pro ty ostatní:
Moje maličkost se jmenuje Sue (teda všichni mi tak říkají)
Nevim, co je pro vás potřebné vědět...ráda poslouchám hudbu, typu rock, a rock-metal a někdy i něco ostřejšího :) miluju skupinu HIM (možná tu o nich přibyde nová rubrika)a taky tanec...:) (kdysy sem závodně tancovala) Mám ráda tmu, ale i slunce, dalo by se to nazvat Dark Light :) Jsem hodně náladová, mám dny, kdy mě rozesměje úplně cokoliv ale taky dny, kdy mi je všechno jedno a je mi na nic...Ale mám přátelé, kteří mi v této chvíli dokáží pomoct...mezi ně patří i Memory...
Nevim, co ještě říct, ale myslim si, že mě časem poznáte (popřípadě můžete zkouknout můj bývalý blog: s-u-e.blog.cz )
Děkuju, že ste mě tak pěkně přijali :)
Vaše Sue

Navždy

21. března 2007 v 20:18 | Memory |  Šepot příběhů
,,Pojď maličká´´
,,Já nechci.Prosím nech mě.´´
,,Ale no tak...víš že musíš.´´
,,Nechmě být!Proč já?Jdi pryč!´´
,,Nikdy tě neopustím.Miluji tě.´´Pohladí mě po vlasech.
,,Ne.´´Ucuknu.
,,Stejně to uděláš.Vždycky poslechneš.´´Podívá se mi do očí.
,,Já nemůžu.Miluju ho.´´Rozplakám se.
,,Nemiluješ.Miluješ mě.Udělej to.Je jako všichni.Zraní tě.´´Rozkřikne se,ale její pohled je něžný.
,,Ne,to by neudělal..prosím.Odejdu od něj.Jen ho nech žít.´´
,,Pozdě maličká.Na´´Podá mi revolver.
,,Já nemůžu.´´Křičím,ale zbraň držím v ruce.
Křik ho probudí.
,,Lásko,co to děláš?´´Udiveně na mě kouká.
,,Zabij ho!Zmáčkni to!´´Zakřičí ona a zmáčkne spoušť.
V jeho čele zeje díra a na stěně za ním se objeví krvavá freska.
Zhroutim se na zem.Ona do něj jemně kopne.Pak mě obejme.
,,Budeme zase spolu.Ty a já.´´Políbí mě na rty.
,,Nenávidím tě.´´Odstrčím ji a položím si revolver ke spánku.
,,Co to děláš?To nemůžeš.Zabiješ nás!´´Vykřikne hrůzou.
Stisknu spoušť a zahlédnu jak padá bezvládně k zemi a rozplyne se.
Je pryč.Konečně.Propadám s do temnoty.
,,navždy´´Zašeptá mi do ucha,chytne mě za ruku a kráčíme spolu branou do pekel.

Rozmanitost

21. března 2007 v 19:37 | Memory |  Doušky poezie
Černá-bílá,
čarodějka-víla,
tragédie-komedie,
slabost-síla,
zlá a milá.
Svět je omezenost sama,
jak černobílá dáma.
Dva protiklady,víc nevidíš,
buď velká úroda a nebo nic nezklidíš.
Po chuti je ti jen velká hromada zlata,
pár drobných,zahodit je,krysí výplata.
Buď chytrost z tebe plyne,
nebo promitiv v tobě hnije.
Léto zima.
Pro tebe dost,pro mě málo.
Tebe netěší rozkvetlé jaro.
Černá-bílá.
Proč né šedá?
Proč je lepší oranžová nežli hnědá?
Proč líbí se ti jen krása?
Proč jen smrt je pro tebe spása?
Copak nestojí za slůvko dívka hodná,
co množstvím krásy neoplývá a tvář její je sivá?
Copak v přátelství nebo samotě nenajdeš pomoc?
Jen smrt tvým problémům spívá?
Tak rožvaš se a začni žít.
Rozmanitost tě odívá.
Tak nebuď slepý a pojď s ní pít.
A barvy života pochopit.
Uznávám že ta básnička není nic moc,ale někdy není důležitý ani obsah,ani forma,ale to co jsem chtěla říct.Ač jste to nepochopili:)


Můj zlatej nájemník:)

20. března 2007 v 14:59 | Memory |  O světě vzpomínek
Tak lidičky překvápko!Totiž jedna moje drahá a milovaná kolegyně ze třídy má problémek s blogem.Tak jsem s velkou radostí navrhla že bude sídlit u mě.A ještě s větší radostí jsem se dozvěděla že moji nabídku přijímá.Takže to tu budeme spravovat dvě.Moc doufám že se nebude upejpat a bude tu psát vše co ji napadne.To by mě mrzelo kdyby se omezovala.Bohužel jak se jmenuje vám zatím neřeknu protože ani já netuším jakou přezdívku si zvolí.Ale tak to poznáte.Nějak se nám určo uvede.Takže přibydou i nové rubričky.Ty by přibyly stejně protože jich hodně chystám.Tak moje drahá přítelkyně vítám tě na svém blogu...:*

Za úsměv se zabíjí....2 část

19. března 2007 v 17:32 | Memory |  Šepoty příběhů na pokračování
Druhý den přišel Ondra zas.Znovu mě přikryl bundou.Sedl si na okraj postele a začal broukat melodii jako včera.Zjistila jsem že mě to uklidňuje.Takhle jsem zas proseděli asi hodinu.Pak už podruhé ten jeho krásný omluvný pohled a odešel.
Další den zarachotili klíče a vešla ta zlá žena.Hodila přede mě misku s nějakým jídlem.Když uviděla jak se nechutně dívám na odpornou hmotu v misce uhodila mě a beze slova odešla.O chvíli později jsem uslyšela podivný hluk a jakoby někdo mluvil hned vedle.Pak jsem si všimla mezery ve stěně a dokonce jsem viděla do druhé místnosti.Vedle vedlejší místnosti bylo moje vězení učiněný apartmán.Zdi byly celé od krve.Pár hadrů v rohu místnosti bylo asi na ležení.Uprostřed té hrůzy ležela dívka asi v mém věku.Měla na sobě stejnou košili jakou jsem dostala já.,,Tak Danielku...tady máš něco nahraní.´´Řekl ošklivému klukovi jeho otec a kromě Daniela všichni odešli.Všimla jsem si jen Ondrova pohledu který směřoval k té škvíře kterou jsem koukala.Jakmile se Addamsova rodinka odešla dívka propukla pláč.,,Proč to děláte?Co po mě chcete?´´křičela na Daniela.,,Drž hubu!´´Zařval na ní.Schoulila se do klubíčka a rozplakala se ještě víc.Neviděla jsem pro co šel,ale na chvíli ten tyran zmizel.Za chvíli se objevil zpět.Chtěla jsem vykřiknout.Ale byla jsem ochromená hrůzou.Ten parchant.Bičoval ji ostnatym drátem.Dívka křičela.Moc křičela.Otočila jsem se zády ke stěně,zacpala si uši.Ale i tak jsem v hlavě slyšela ten řev.Do očí mi vstoupili slzy.Najednou do místnosti někdo vtrhl a objal mě a začal hladit po vlasech.Stulila jsem se do náručí neznámého a plakala.Za asi deset minut řev ustal.Uslyšela jsem jak mi někdo brouká melodii.Tu melodii.,,Musím jít..´´Pohladil mě po vlasech a odešel.Seděla jsem v šoku.
Za půl hodiny jsem se odvážila podívat do vedlejší místnosti.Na stěnách přibyli další krvavý šrámy.Dívka..ta dívka..její tvář!Byla rozšlehaná do kosti.Ale žila.Doběhla jsem jen tak tak k záchodu a pozvracela se.Jak jí to mohli udělat!Ty hajzlové.Nenáviděla jsem tu rodinu.Jak s nimi mohl Ondra žít?Vždyť on byl úplně jiný!
Další den přišel zas Ondra.Sedl si na kraj postele.Přikryl mě bundou a začal si broukat.Za chvilku jsem se přidala a broukala jsem si s ním.Podíval se na mě,ale nic neřekl.Broukal si dál a já s ním.,,Jmenuju se Agony.´´Pípla jsem po chvilce.,,hezké jméno.´´Pokýval hlavou.Chvilku jsem váhala ale pak mi to přeci nedalo.,,Proč jsi s touhle rodinou.Jsou tak zlí a ty jsi tak..hodný.Proč?´´,,Jsem s nimi protože je to moje rodina.Ať jsou jaký jsou,živí mě a vždy se o mě starali dobře.Nemůžu je jen tak odhodit.Prostě to nedokážu.´´Pak se zvedl vzal mi jako vždy bundu.,,Nashle zítra.´´,,Nashle.´´Pípla jsem.Zabouchly se dveře a já zas zůstala sama.Po nějakým čase který jsem prokoukala do zdi a přemýšlela o své staré zaprášené čtvrti a opilé matince mě vyrušil hluk vedle v místnosti.Uslyšela jsem dětský ale neříjemný hlas.To byla ta malá.Ani nevím jak se vlastně jmenuje.Ale to je jedno.Stejně jí nemám ráda.Byla vedle v místnosti i se svým sadistickým bratrem.Dívka se krčila v rohu.Vypadala hodně vysíleně a tvář měla na kost roztrhanou.,,Dneska si budeme hrát oba.´´Zapískala holčička.Chtěla jsem se otočit,ale za mnou stála ta hrozná ženská.,,Dívej se.Takhle dopadneš jestli Ondrovi něco uděláš.Já vím že je na tebe hodný,ale jednou tě stejně zabijeme.´´Zasyčela až jsem se zatřásla.Musela jsem se dívat na tu hrůzu.Kluk si klekl na dívku aby se nemohla bránit.Ta malá zrůda odněkud přinesla letlampu a zapálila ji.,,Né´´Vylétlo mi z úst když jsem viděla jak se ta malá děvka přibližuje plamenem k dívčině už tak znetvořeném obličeji.Přejela dívce lehce plamenem po krvavém obličeji.Dívka vyvalila oči hrůzou a pod jejím tělem se rozlila loužička.Počůrala se strachy.Pak zas ten řev,akorát tentokrát to bylo horší.Viděla jsem jak jí ta malá bestie vypaluje oči.Pak od zkrvavených důlků přišla k nohám.Cítila jsem pach škvařícího se tuku a pak i kůže.Dívka po chvilce omdlelaDobře pro ní.Po pár minutách měla nohy spálené na kost.Pozvracela jsem se.Ty svině.Pak jsem omdlela.Né však na dlouho.Žena mě pořádně propleskla a vůbec mě nešetřila.Tvář mě pálila jako čert.Ale co je to proti utrpení té dívky.Přesvědčovala jsem se že je to jen hrůznej sen ze kterýho se probudím.
Žena mě zvedla na nohy a ještě jednou uhodila.,,Dobře se koukej jak dopadneš.Surově mě strčila ke zdi.Zabouchla dveře a zamkla.Za chvíli se objevila vedle v místnosti.Měla hrnec v rukou a nůž.Její manžela postavil dívku nad kanálek.Spíše mu visela v náručí.Daniel přivalil obrovský špalek.Byl černý zaschlou krví.Dívku na něj položili.Cítila jsem jak se mi zas zvedá žaludek.Šli na mě mdloby,ale bála jsem se otočit.Žena se pořád dívala na skulinu a kontrolovala jestli se dívám.Dívka bezvládně ležela na špalku.Slabě zasténala.Nechápala jsem jak ještě mohla žít.Žena ji vzala surově za vlysy a dala jí hlavu nad hrnec.A pak....ji podřízla hrdlo.Položila hlavu do hrnce.Slyšela jsem jak krev teče a odráží se od hrnce.Pak ta nestvůra vzala umdlelou ruku a nacvičeným pohybem podřízla dívce žíly.Dívka naposled zavzdychala,ale dalo se to poznat jen podle zabublání a krvavé pěny která ji vyšla z úst.Nechali tak dívku a odešli.Seděla jsem opřená o stěnu a poslouchala dopady kapek.Kam jsem se to dostala?Co jsou ti lidé zač?Začala jsem se houpat a broukat si melodii.V tu chvíli mi došlo roč mě uklidňuje když mi ji Ondra zpívá.Zpívala mi ji matka když jsem byla malá.To ještě nepila,táta žil a my jsme byly spokojená rodinka.Ani už jsem nebrečela.Slzy mi dávno došly.Dveře se otevřely.Přišel ke mě a objal mě.Odtáhla jsem se.Jenom smutně sklopil hlavu.zvedl se a odcházel.Ve dveřích se na mě ještě otočil.Zaskočilo mě že měl v očích slzy.Když zavřel,došlo mi že dneska už nepřijde,budu tu sama.Rozeběhla jsem se ke dveřím,ale okovy mi podkoply nohy a já upadla.Nesnažila jsem se zvednout.Ležela jsem na špinavé zemi.Sama sobě jsem si připadala odporná.Musela jsem zapáchat o vzhledu nemluvě.Ležela jsem tam až do večera.Pak mě uchopili něč ruce a odnesly na postel.Uspala mě melodie.Maminky melodie.
Ráno jsem jen ležela a ani se nepohla.Neměla jsem dlouho žádné jídlo a voda na den byla jen malá mistička.Ondra dnes přišel brzo.,,Nechceš něco?Zkusím zařídit cokoliv.´´Pohladil mě po vlasech.,,Chci domů.´´Zašeptala jsem a rty mi popraskaly do krve.Zklamaně sklopil hlavu.Pak vstal a odešel aniž by se rozloučil.Po půl hodině se však k mému překvapení vrátil.Nesl láhev vody,talíř jídla,čistý,opravd čistý kýbl s vodou,mýdlo a čistou košili.Dal mi napít a nakrmil mě.Trochu se mi vrátili síly.Vstala jsem.Jemně jsem se zakymácela.Ihned přiskočil a podržel mě.Nebyla jsem schopná ani se svléct.Bez řečí mi přetáhl špinavou košili přes hlavu.,,Promiň´´omluvil se a jemně zčervenal.Mě už to však bylo jedno.,,V pořádku.´´Kývla jsem hlavou a usmála se.Oplatil mi úsměv.Měl krásný úsměv.Smutný,ale přitom upřímný.Pka se zarazil.,,Stalo se něco?´´,,Ne,jen ,Agony,nikdy se na nikoho neusmívej.Ani já se nesmím usmívat.Za úsměv se zabíjí.´´Přejel mě mráz pozádech,ale radši jsem se nechtěla ptát proč se nemám usmívat.Ostatně bylo to jedno.Odešel do rohu v místnosti.Postavilse ke mě zády a začal si broukat.Chvíli jsem váhala,ale pak jsem se vodou a mýdlem omyla.Cítila jsem se dobře.Teda lépe než předtím.Čistá košile voněla.Bylo mi jasné že je jeho.,,Už´´houkla jsem.Ondra zbalil věci.,,Promiň,nesmím se zdržet.Přijdu zítra.
Dívku nechaly vykrvácet.Pak ji někam odnesli.Jen jsem zaslechla slovo ragú.Nemusela jsem si domýšlet co to znamenalo.Bylo to jasné.Hned jak Ondra přišel musela jsem se ho zeptat.,,Jedl jsi...´´polkla jsem,,to..maso?´´Skoro jsem to zajíkala.,,ne,naštěstí mi doktor maso zakázal.Smim jenom ryby.JInak bych musel být jako oni.´´Dost se mi ulevilo.Kdyby řekl ano už bych se na něj nemohla podívat.Ucítila jsem doek na své ruce.Jemně mě za ní uchopil.,,Musím jít.Nashle zítra.´´naklonil se a políbil mě.Když odešel připadala jsem si..je to neuvěřitelné..ale já si připadala šťastná.To jsem netušila že večer mé štěstí skončí.
Večer když jsem ležela na posteli zachumlaná do jeho košile a snila o něm se otevřely dveře.Oči se mi rozzářili.Něco nebylo v pořádku.Někdo ho strčil dovnitř až spadl.Pak vyšla žena,muž a Dan s tou malou zmijí.Rozklepala jsem se strachy.žena nesla v ruce nůž a hrnce.Dan valil obrovský špalek.,,Tak ty malá děvko,už na tebe taky došlo.Tady Lucinka vás viděla jak jste se líbaly.A dokonce se na sebe usmívaly.Víš co to znamená.´´zasyčela na mě žena a já málem omdlela.Představa že skončím jako ta dívka byla nereálná.To nemohla být pravda.Ondra ležel na zemi a pomalu vstával.Pak když se dostala na nohy si stoupl přeze mě.,,Jestli ji chcete ublížit musíte mě zabít.´´,,Jak statečné Ondrášku,ale to nebude třeba.Táto chyť ho.´´Nařídila žena.Muž mrštně skočil po Ondrovi a sevřel ho v ocelové náruči.Ať se bránil Ondra jak chtěl,neměl šanci.Když zjistil že se ze sevření nedostane rozbrečel se.,,Né..to nemůžete!Né,mami nedělej to!´´Ale to už mě žena popadla za vlasy a přitáhla nad špalek.Na něm stál hrnec a já v něm viděla zaschliou krev.Ani jsem nemohla zvracet.Nebylo co.Podržela mi hlavu nad hrncem a já na kůži na krku ucítila chladné ostří.Ani jsem nebrečela.Byla jsem v jakési apatii.Prostě v šoku.Dívala jsem se na Ondru,a jeho tvář plnou slz a oči plné hrůzy.Došlo mi že byl to nejhezčí co mě v životě potkalo.Chtěla jsem mu to říct ale v krku jsem měla sucho.Jen jsem se na něj láskyplně dívala.,,Nemůžete ji zabít.Já ji miluju!Ne!Mami..nedělej to!já vás nenávidím.!´´Křičel.Miluje mě.Usmála jsem se.Na něj.Na svoji lásku.Na své největší štěstí jaké mě potkalo.Na svou krásnou noční můru.Koutky mých úst byly nahoře a mé rty se usmívaly když mi nůž projel kůží.Ucítila jsem bolest a pak to poslední co jsem slyšela byly Odrova slova která mi tehdy řekl.Za úsměv se zabíjí.

Lísteček bělavý...

13. března 2007 v 20:35 | Memory |  Doušky poezie
Z větvičky opadá lísteček bělavý,
a z jejích očí započne déšť.
Myšlenek odlesky křižují v mysli
jak bouře blesky,
Lísteček bělavý odvát do dáli,
do neznámého kraje,
v srdi jejím láska taje.
Lísteček bělavý dopadá na dívku,
co ukončila svou životní povídku.
Na tvářích mokré stopy po lásky bouře,
umřela pro žal,už je jí dobře.
Na těle bílý z lístečků šál....
Uznávám není to nic moc,ale pro mě to znamená hodně...

Baletka v černém

12. března 2007 v 19:42 | Memory |  Doušky poezie
Přijde tiše,
vchází po špičkách,
do tvé duše,
v baletních piškotkách.
Tančí v tvém nitru,
v bolestném větru,
co se ti v srdci usadil
a lásky bol tam vysadil.
Tak baletka oděná v depresi,
tančí ,potlesk nechte si.
Nestojí o slávu,
chce jen tvé srdce mučit.
s depresí tvé pocity sloučit,
vaří ti hořkou kávu.
Vypiješ ji do dna a padneš k zemi,
v mučivé duše agónii
ve své zemi Utopii,
nenajdeš oporu ani mezi přáteli všemi.

Za úsměv se zabíjí....1 část

12. března 2007 v 19:15 | Memory |  Šepoty příběhů na pokračování
,,Jdu se projít.´´houknu na svou opilou matku.Stejně mě neslyší,ale aby se neřeklo.Vyjdu před dům do špinavé uličky.Bydlíme ve čtvrti se špatnou pověstí.Ostatně moje rodina dobrou pověst stejně nemá a v téhle části města se to aspoň tolik neřeší.Zabočím za roh.Páchne to tu močovinou.Pod krabicí spí bezdomovec.Laxně kopnu do plechovky.Zarachotí.Ten zvuk se nese úzkou uličkou jako řev motorové pily.Vedle mě dopadně oharek.Podívám se na horu.Špinavé domy s malími okénky se tyčí do výšky.Přes smog který se líně plazí všude kolem a zalézá svým pachem do kůže nejsou vidět ani hvězdy.Nic.,,Ahoj Agony.´´zatahá mě vzadu za bundu malý ušmudlaný chlapec.Zářivě se na mě usmívá.,,Ahoj Tome.Jak je?´´Položím slušně otázku.Mám ho moc ráda.Nechápu jak se může pořád usmívat.Už jen žívot v téhle čtvrti vám vymaže úsměv z tváře.A on k tomu má navíc mámu faťačku.Vodí si domů chlapy a většinou dost drsný týpky,kteří se ožerou a pak malýho Toma mlátí.Kolikárt už měl obličej zmlácený do krve.Potkala jsem ho na ulici,hlavu v dlaních,stružka krve mu tekla od spánku,a i přes to když mě uviděl usmál se a začal se radovat že mě vidí.Teď stál,modrá očka mu svítila radostnou září a zoubky se na mě cenili v upřímném úsměvu.Zlaté vlásky se mu vlnili.Ušmudlanej andílek.,,mám kamaráda.´´Oznámil mi pišně.,,To je skvělé.´´zaradovala jsem se upřímně a pohladila ho po vlasech.Skoro zavrněl blahem.Nemá kamarády.Kdo by se kamarádil s klukem který tu bydlí.Všichni ho mají za malýho vyvrhele z kterého vyroste jen další vrah.Ostatně takhle lidi odsuzovali každého,mě nevyjímaje.,,JO?jak se jmenuje?´´,,Punťa.´´Oznámí mi pyšně.,,Ukážeš mi toho svýho Punťu?´´,,Jasně.´´Chytne mě za ruku a táhne mě uličkami.Došli jsme až do starého domku.Už léta tu nikdo nebydlí.V jedné z místností stála krabice a v ní spousta hadrů.Uvnitř se krčilo malé štěně.,,To je sladký.´´zašvitořila jsem.Tom vyndal z kapsy nějaké jídlo.Asi to byl jeho oběd.Chudáček.Příště něco vezmu.Hráli jsme si s Punťou a pak jsem Toma dovedla domů.Dala jsem mu pusu na tvář.Malej zářil jako vánoční stromeček.Vydala jsem se domů. V jedné uličce jsem za sebou zaslechla šramot.Ohlédla jsem se.Nic.Asi už mám halucinace.Ještě se tu začnu bát.Té představě jsem se musela zasmát.Žiju tu už od narození.To jest šestnáct let.Zamyslila jsem se.Šestnáct.Už tak dlouho trčím v týhle díře.Základku jsem udělala s odřenýma ušima.Né že bych byla tak hloupá,ale učitelé mě drtili jak nejvíc mohli.Přece jenom.Byla jsem Ta holka z Té čtvrti.Nosila jsem roztrhaný džíny,koženou bundu,bezprstový rukavice.Černý vlasy a hnědý tmavý oči taky nebyly zrovna andělský.Narozdíl od těch bárbínek sem byla prostě vyvrhel.Teď byly prázdniny a já se psychicky připravovala na zdejší učňák.Prej kdo přežije v prvním a druhým ročníku šikanu je machr.Sem zvedavá co mě čeká.Učitelé prý nejsou o nic lepší než žáci.Když si vzpomenu na svoje sny že půjdu na práva musím se fakt zasmát.....
Z myšlenek mě vytrhla až rána do hlavy.Ztratila jsem vědomí.
Probudila jsem se v šedém špinavém pokoji.Teda asi to ani nebyl pokoj.Spíš nějaká sklepní místnost.Ležela jsem na železné posteli.Teda budeme to tak nazívat.Kousek od postele byl něco jako záchod.Oblečení jsem neměla,jen jakousi košilku.Asi jsem nebyla první kdo jí měl na sobě,podle zápachu.Zvedl se mi žaludek.Měla jsem špatný pocit.V místonosti byla zima.Uprostřed zemi byl malý kanálek.Radši jsem nechtěla vedět na co tu je.Na zdi byly šmouhy krve.Dveře byly obalené nějakou hmotou asi polystyren.Vydala jsem se k nim.Po dvou krocích jsem si teprv uvědomila okovy na jedné noze.Byla jsem připoutaná ke zdi.Sedla jsem si na poslet a dal hlavu do dlaní.Kolena jsem si přitáhla k bradě.Stejně mi byla zima.Nebrečela jsem.Byla jsem ještě v šoku a hlavně sem nevěděla co mě čeká.Když jsem se tak rozhlížela uvědomila jsem si že jsem se v naší čtvrti neměla zas tak zle.Máma mě hledat nebude.A i kdyby zjistila že nejsem doma bude si myslet že jsem od ní prostě a jednoduše odešla.Skvělý!
Někde za dveřma zarachotili klíče.Uslyšela jsem zavírání dveří.A pak se klíče ponořili v zámku ve dveřích mého vězení.Polila mě hrůza.Tlumené hlasy mi napověděli že místnost je jemně zvukově izolovaná a hlavně že věznitelů je víc.Čekala jsem partičku chlapů...většinou to tak bývá.Unesou nějakou mladou holku,zavřou někam do místnosti a tam ji znásilňujou.Ale místo chlapů tam stála rodinka.Dost divně vypadající rodinka.Otec,hlava rodiny,vypadal jako kdyby denně zvedal náklaďáky na jedné ruce.Hrozná korba.Jeho žena měla zlej pohled.A mohla jsem přísahat že na mě koukala hladově.Jejich malá dceruška si mě měřila opovržlivým,ale lačným pohledem.Stál tam s nima ještě syn.Mohlo mu bát tak 17.Byl hodně ošklivý a koukal na mě asi nejhladověji.Měla jsem z nich hrůzu.Pak žena promluvila a mě polil pot.Její hlas byl krákavý a pevný.Hlavně moc zlý.Moc zlý.,,Je moc hubená.Necháme ji Ondráškovi na hraní.Ať má radost.Bude mít stejně narozeniny a co mu kupovat.´´ušklíbla se na mě.Mladší syn se zatvářil dost zklamaně a usoudila jsem že o něm se nemluvilo.Zrudl vzteky.,,Tu chci já!´´vykřikl.Otec mu dal pohlavek,ale spíš takový něžný,aby se neřeklo.I tak se mladýmu zakomíhala hlava a panenky protočily.,,Maminka řekla že ji dostane Ondra.Ostatně ty si můžeš hrát se sestrou a nedávno jsi dostal tu Jasmínu,nebo jak se jmenovala ta holka.´´Radši jsem nechtěla vědět co se s Jasmínou stalo.,,Nezlob Danečku.Dostaneš jinou hračku.Ale tahle patří Ondráškovi.A Jasmínka ti nechutnala?´´To už jsem šla do mdlob.Nejenže ji zabili ale ty grázlové ji snědli.Což znamená že jestli toho jejich Ondru omrzim skončim na pekáči.Malá holčička si všimla hrůzy v mých očích.,,Počkej až přijde Ondra.Bude si s tebou hrát.Jako si Dan hraje se mnou.A pak tě sníme.Vidíš ten kanálek.Tady zabíjíme hračky jako jsi ty.Mami můžu si s ní taky hrát?´´Podívala se prosebně.,,Když ti to Ondra dovolí...´´Prohodila žena.Pak přede mě šoupla nějakou misku s vodou a všichni odešli.Dan se na mě ještě otočil.Jen jsem doufala že Ondra není jeho dvojče.Ale i kdyžta holčičk byla malá s tou bych vůbec nechtěla zůstat v místnosti.S tou vůbec ne.Myslím že by si na mě vybila všechna ta léta co jí bratr týrá.Podívala jsem se na kanálek.Hlasitě jsem polkla.Už se to nedalo zadržovat.Rozbrečela jsem se.
Zas kroky za dveřma.Už jsem tu zavřená dva dny,ale Ondra nikde.Doufám že se brzy objeví.Když tu byly dneska bylo mi oznámeno že jestli Ondra nepříjde nebudou čekat.Třásla jsem se po celém těle.Asi jim jejich syn řekl že nepřijde a tak nechtěj čekat.V zámku zarachotili klíče.Dveře se otevřely a dovnitř vpadl nějaký kluk a dveře se hned zavřely.Zakryla jsem si hlavu.Nectěla jsem se na něj podívat.Vůbec mě nezajímalo jak vypadá.K čemu?Bude si se mnou hrát.A určitě to nebude nic příemného.Vlastně ani nevím co to znamenalo,asi nějaké mučení.Vyděšeně jsem sebou škubla.Na zádech jsem ucítila něco měkého a teplého.Odvážila jsem se zvednout hlavua zjistila že někdo mě přikryl bundou.Schoulila jsem se pod ní a vděčně se podívala na kluka který seděl vedle mě na posteli.Převapilo mě jak byl hezký.A měl hezký,ale moc smutný úsměv.,,Já jsem Ondra.´´zašeptal nejistě a podal mi ruku.Schovala jsem se do bundy a jen tiše zakňourala.Bála jsem se ho i přes jeho milé jednání.Nešťastně si oddychl,ale nic už neřekl.Seděl na posteli broukal si melodii jedné písničky.Neznala jsem ji,ale znělo to moc hezky.Po hodině se zvedl,omluvně mi vzal bundu a zabušil na dveře.Za chvíli zazvonili klíče.Ještě se na mě jednou podívala odešel.

Já + ty = my

4. března 2007 v 12:19 | Memory |  Posezení nad čajem
Proč žít?K čemu?
Proč nežít?Co se ti nelíbí?
Život sám.Být tady není nic pro mě.Je to jen fraška jak mi ukázat že sem nepatřím.
Proto ta náklonost ke smrti?
Asi ano.I proto.
I proto?Je i jiný důvod?
Mám náklonost ke smrti protože se jí hodně lidí bojí.
Ty ne?
Ne.Je to osvobození...je to součást života.
Osvobození?Od života?
Ano od života,utrpení,bolesti,strachu,nenávisti,lásky....
Dobrá,ale když je tak lehké se osvobodit proč to neuděláš?
Miluju je své blízké.Záleží mi na nich a já jim nechci ublížit.
Trochu hrdinské gesto nemyslíš?Obětavost...
Možná,ale taková jsem vždy byla..jak bych mohla být šťastná kdyby lidé okolo mě byly neštastní?
Myslíš že lidem okolo tebe na tobě záleží?
Nevím...ale mě záleží na nich.
Seš taková dobrá duše co?
Nebuď sarkastická.Jsem taková jaká jsem.Můžeš se posmívat,ale nezměníš mě.Taky nejsi dokonalá.
To nejsem.Mám totiž tebe.
Jsi zlá.Ano,ale já a ty jsme my.Ano ty tím pádem nejsi dokonalá.Máš totiž mě.
Ale já tě mám ráda.Pomáháš mi nést tu bolest a snést pohled otevřených očí na tenhle svět.
Občas to nezvládám ani já.Před střím už jsem tě párkrát neuchránila.
Jistě ale kdybych tě neměla,byla bych na tom hůře,možná bych tu ani nebyla.
Takhle nemluv.´´Kdyby´´ je jen slovo.A žádné kdyby není.
Možná se vám tohle zdá zvláštní.Je to prostě takové moje rozdvojené já.Jedno se většinou ptá a druhé odpovídá.Prostě takové posezení nad čajem....

Od Anonymky

2. března 2007 v 10:28 | Memory |  Pošli to dál
Jo jo bojte se..moc se bojte!Protože je tu další řetězák a to znamená že i na vás dojde:D
Tvoje jméno?
Dana (hodně lidí si myslí že jsem Daniela ale nejsem):)

2)Nick jméno?
Memory,Dandisekk
3)Nejlepší blog?
ten pro mě není..pro mě jste dobrý všichni...a nejde mi o blogy a vzhled ale vás lidi....
4)Nejlepší sport?
jé..já nevím..mám ráda hodně sportů..to je na dlouho
5)Nejlepší předmět?
angličtina,dějepis,tělák,jéjé...mě škola nějak nevadí:)
6)Nejhorší předmět?
němčina...
7)Vysněný kluk?

proč vysněný?mě by stačil obyčejnej kluk,ale kterej by mě měl opravdu rád
8)Znamení?
střelec
9)Nejlepší barva?
černa?já nevim poslední dobou jsem nějaká barevnější i v oblíkání:)
10)Nejlepší zvíře?
moje Jůlinka-pejsek ale jinak miluju všechny zvířata,dokonce i hady:)
11)Kamarádství nebo láska?
radši bych oboje,a i když mě láska zklamala víc pořád doufám
12)Zlý pes nebo černá kočka?
tak to se nemůžu rozhodnout...mě by bylo líto že sem si nevybrala toho psa..takže ani jeden
13)Bílá nebo černá barva?
černa...
14)Fialová nebo růžová barva?
růžová-mám ráda starorůžovou
15)Šťastné číslo?
17 a 7
16 )Šťastný den?
čtvrtek-nevim proč,prostě ho mám něčím nejradši,tak nějak je nejklidnější
17)První láska?
no na to fakt nemusim vzpomínat...byla jsem do něj zamilovaná sedm let a nakonec mě šikanovala:(
18)První pětka ve škole?
asi 8.třída
19)Štěstí nebo zdraví?
mno tak zdraví je sice důležitý,ale šťastí je mi nějak přednější..asi proto že zdraví ještě tak nějak mám (řekněme že ještě držim pohromadě a to je úspěch) ale štěstí bych chtěla poznat-takový to velký:)
20)Nejlepší sladkost?
čokoláda,zmrzlina..slint,mlask,polk
21)Nejlepší písnička?
těch je...hodně...:)
22)Nejhorší písnička?
Mno já nevim..nemusim Paris Hilton a tak nějak Disco,ale nic proti tomu nemám..jen to neposlouchám
23)Pokračovat budou:
Tak jsem se dívala komu jsem ještě nezadala řetězáček-řikala jsem že dojde na všechny:)
a došla jsem k těmto lidem:Debii,Drea,Impresionka,Xenophobia,RosquillaWerushka
mno a na ostatní taky dojde..ale zas jindy:)